AC/DC v Národním muzeu… oslava 100 let republiky

Bolelo to!

Jirka řekl: „Vyfotím tě s Přemyslem Oráčem“… já vzal pro lepší fotku kus drátu ležícím na nóbl kamenném zábradlí muzea a dostal poctivých 220. Na okamžik jsem se stal součástí elektrického okruhu Národního muzea.

Ta atmosféra 12 dní před slavnostním otevření ke 100 let České republiky, byla jednoduše elektrizující. Když jsem v 16 letech vyhodil pojistky v domě na Milířích, při spojení dvou „živých drátů“, zakázal mi tatínek AC/DC. Včetně drátů na zem spadlých. Těch 36 let od tátova zákazu si nepamatuji větší zážitek s AC/DC než tu pecku v Praze.

Na elektrickém proudu jsem svým bližním od nepaměti vysvětloval Boha. Že Ho nevidíš, neznamená, že ti v Životě nepomáhá. Taky tě může kdykoli přepnout do režimu „Game over“. Prostě umřeš.

Elektrické křeslo vymysleli lidé, ale jako obraz Boží spravedlnosti mi přijde blízké. Věřím, že má Všemohoucí jen dvě možnosti, kdy otočí knoflíkem a ty umřeš. Protože věřím na Jeho spravedlnost – Boží mlýny. Že nehraje kostky, říkal už Einsten.

Takže buď jsi naplnil běh života svého, a splnil vše, co po tobě On chtěl, a pak dostaneš další Život, jen o level výš. V tom levelu můžeš třeba chodit po vodě nebo měnit víno ve vodu (abys po ní mohl chodit). Druhá možnost je, že tvé ego je tvůj šéf, statky a sláva pozemská je tvojí prioritou a protože na tom přes všechna Jeho varování trváš, budeš vypnut ještě před dobou své plánované spotřeby. By jsi nenapáchal víc škody než užitku v Jeho plánu. Tomu rozumím, být Jím, nedělám to jinak.

Jsem moc rád, že ta pecka v Národním nebyla poslední. Tedy buď nedělám všechno blbě, nebo nemám ještě hotovo : -).