Když dva avataři dělají totéž…

Pouť mě zavedla na víkend k avatarům. V nejstarším z velkých náboženství světa hinduismu není avatar skoro třímetrová promodralá bytost létající na draku, bránící svou planetu před ziskuchtivými kapitalisty, jak nám ji ve 3D servíruje pan Cameron. Miliony hinduistů věří, že avatar je pozemská inkarnace boha do člověka z masa a kostí. Ten může po areálu svého ašrámu, jak se jejich sídla nazývají, jezdit na golfovém vozítku. Třeba.

Lidé (i ti bez vyznání) věří, že jim setkání s avatarem a účast na daršanu (rituál požehnání a doteku) může pomoci ve složitých životních situacích, včetně vyléčení nevyléčitelných chorob.
Na daršany se objednává předem a sehnat místo není až tak samozřejmé. Bývá plno.
Daršany jsou zdarma.

V Německu působí dva avataři pár desítek kilometrů od sebe. Hodně jsem o nich četl i slyšel. Podle vyprávění přátel, kteří měli možnost se s nimi potkat osobně, se jedná o silný zážitek. Proto když přišla nabídka je oba navštívit v rámci poutě v termínu letního slunovratu posíleného úplňkem, má zvědavost byla značná.

Rozdíl, jak jsem poté jejich působení vnímal, těžko mohl být větší.

Začali jsme u Matky Meery. Drobné ženy, za kterou jezdí lidé z celého světa pro požehnání. Sterilnost a neosobnost prostředí značně kontrastovala s velmi silnými pocity, které se ještě před začátkem daršanu dostavili. Přesný zasedací pořádek. Vše dokonale organizováno. Dvě hodiny sezení v tichu, přerušených pár vteřinami osobního kontaktu s hinduistickým božstvím. Dotek a pohled do očí.

V očích smutek a lítost. Nevím, co jsem čekal, ale tohle určitě nikoli.
Byli jsme u Matky Meery i o den později a já se rozhodl tento dojem změnit. Zvláště poté, co jsem zažil noc se Swámím. Avatarem co používá onen golfový vozík.

Při druhém daršanu u Matky Meery mi okolnosti přáli a já mohl svůj záměr realizovat. Měl jsem v úmyslu, se na tu smutnou a evidentně vyčerpanou ženu, usmát. Indonésané tvrdí, že úsměv je nejsilnější věc na světě. Úsměv, ač jsem jej vnímal zcela upřímným, totálně selhal. Nulová reakce v mimice obličeje i mnou vnímaných pocitech.
Nejspíš nejsem hoden pocítit ženskou avataří radost. Smutek a neosobnost ano.

V čem byl mužský avatar jiný? Už při vjezdu do areálu Swámího Višwanandy u Springenu stál usmívající se chlapík a živě nám ukazoval místo k parkování. Shodou okolností se onen víkend nesl v oslavách kolaudace přebudovaného areálu. Spousta aut. Spousta lidí. Chytlavé melodie manter nás neomylně provedli areálem až k velkému stanu, kde Swámí rozdával své božství. Fascinovaně zírám na mumraj skvěle naložených a bavících se lidí všech věkových kategorií.Levá strana mozku se nedokáže rozhodnout, jestli se jedná o tu nejkýčovitější pouť, kde jen schází kolotoče a stánky s pivním občerstvením. Vnímám zcela šílenou změť nepředstavitelných obrazů, měnících se každou milisekundu. Vše se hýbe, bliká, nějak voní. Pohyb, barvy a hluk.
Hudebníci, kterým jasně dominují několikeré bubny, jsou tutově v transu.
Vůbec nic nechápu. Jen někde uvnitř cítím nekontrolovanou radost, že jsem.

Mužská strana mého mozku se konečně vzpamatuje a neomylně zanalyzuje, že mi po tvářích tečou slzy a já se nahlas směju. Stav euforie mi vydržel skoro celé tři dny, co jsme v ašrámu byli. Žádný alkohol, žádnou trávu ani vodní dýmky jsem nikde neviděl ani necítil. Během pobytu se dostavilo i spousta hlubokých prožitků v meditacích či pouhém bloumání mezi záhony zeleniny, kterou si tam pro svoji potřebu pěstují. Přes všechno „duchovno“ to nakonec bylo suma sumárum, jen o velké radosti z bytí, kterou jsem si dopřával s lidmi snad všech profesí. Včetně těch zcela neduchovních.

Oba avataři požívají mezi svými příznivci velkou úctu. Oba jsou vtěleným božstvím. Přesto na mě oba působili naprosto jinak.
Určitě je to tak dobře :-).
PS: před prvním daršanem u MM jsme si u benzínové pumpy dali kafe. Spíš takovou břečku za 2eura. Trošku tlačil čas (u MM se minuty počítají) a tak i když v kelímku je možná polovina tekutiny nedopita, říkám: „jedeme“ a začnu se zvedat. V tom vítr převrhne kelímek a jsem kafí tsunami posazen zpět do židle. Kraťasy to měli spočítané. Ještě, že teplota břečky byla již přiměřená. Možná mi vesmír tím politým mužstvím oblečeným do kraťasů značky EGO chtěl něco říct.
Tak jsem při odjezdu domů to pobryndané ego položil ke Swámímu v autě na improvizovaný oltář.
Jen tak. Pro radost.