Ptáci nesejí a přesto sklízí. Proč?

Nejspíš proto, že nedělají ptákoviny. Dělají to, proč byli stvořeni. Zpívají, dýchají, radují se, množí se. Přirozeně používají instinkty.

Někdo nebo něco jim říká co mají dělat a oni to dělají.
Člověk na tom má být stejně. Měl by zpívat, dýchat, radovat se a množit. Přirozeně používat instinkty. Člověk ale dostal moc o kterou se andělům (natož ptákům) ani nesnilo. Dostal svobodnou vůli. Ovládat vše co bylo stvořeno (Gen. 1-26). Dostal rozum a něco, čemu se říká ego. Díky egu pojal myšlenku, že poroučet větru a dešti je jeho svaté právo.
Jenže to nefunguje. Živly si dál dělají co chtějí a pokud jsou na nějakou dobu násilím spoutány člověkem, bývá otázkou času, kdy člověk spláče nad výdělkem z celého poroučení.
Člověk se dál pachtí a rve o kus chleba nejen se živly, ale hlavně se svými bližními.

Všemu tomu počínání dominuje strach. Strach, že nebude mít co jíst. Že umře. Z lásky se člověk nenají, tuhle lidskou zkušenost máme pod kůži obzvláště zažranou.
Protože jsem poznal, že jíst nemusíme vůbec (s pitím tu zkušenost nemám), řeším jiný strach. Můj asi největší strach. Že umřu aniž bych se naučil používat přirozené instinkty. Poznat kdy je ten správný čas zpívat, dýchat, radovat se a množit. Kdy odpočívat a kdy tvořit.

Za padesát let existence jsem dospěl k názoru, že rvát se s kýmkoli včetně živlů o kus chleba není moje cesta. Před mnoha lety jsem na lesní škole prováděl energetický rituál. Na jeho účel jsem zapomněl, ale na co nezapomenu je silný pocit, že mi Někdo pomáhá.

Ptal jsem se poté mého pana mistra, odkud pomoc přišla a dozvěděl se, že dotyčný pomocník byl Kristus. Do tohoto zážitku byla tahle novozákonní osoba pro mě představitelem něčeho těžko přijatelného. Celibátu, desátků, upalování žen, kázání vody a chlastání vína. To byl můj obraz křesťanství. Po zážitku v lese a všech co následovaly netrvalo dlouho a vyrazil jsem po cestě Kristově.
K té patří i nekonečné disputace s bližními o jeho výrocích. Například jak to ten chlap myslel když říkal: „Podívejte se na ptáky, nesejí a přece sklízí…“.
S mojí mladou ambiciózní přítelkyní od mala formovanou katolickou vírou o téhle větě mluvíme často. Argumenty bývají pro obě strany typické. Já říkám, že pokud budu plnit Jeho vůli, On se o mě postará a přídavkem budu šťastný. Ona reaguje tím, že jsem alibista, který ztratil víru jít za svými sny.

Souhlasím s tím, že mít sny je super motivace a jejich plnění super cíl… obzvláště, když při tom člověk začne cítit smysl svého života a Boží vůli 🙂
Jen doporučuji všem, kteří o svých snech se mnou mluví v jejich zájmu co nejdříve zjistit, jestli jsou ty sny opravdu jejich. Pokud jsou to sny rodičů, společnosti, nebo jejich ega, vytoužený klid a štěstí jim jejich naplňování pravděpodobně nepřinesou. Za to život přecpaný konáním veledůležitých ptákovin ano. V minulosti jsem nasytil svoje ego úspěchy hmotnými a klid mi to nepřineslo. Teď jsem v osobním bankrotu a denně cítím klid a Boží přítomnost. Byť jsou to sekundy.

Šťourám se v Bibli a snažím se ji žít. Přesněji to, čemu rozumím. Desateru nerozumím. Nakonec kdo ví, jak to tenkrát s těmi deskami opravdu bylo. Mé poznání ale souzní s příběhem Jobovým. Třeba jen mytologickou postavou Starého zákona.
Job kvůli sázce satana s Bohem přišel o vše a jeho tělo bylo pokryto strašlivými vředy. Nemoc ostatně vnímám jako poslední zkoušku jakékoli víry kohokoli.
V závěrečném dějství příběhu říká Job Bohu: „Bez Tebe nejsem nic, ale s Tebou jsem vším“. Nějak to cítím stejně : -).
Úplně každé naše konání je otázkou víry a naší svobodné volby v co věříme.

Já věřím na Lásku která hory přenáší. Sytí a uzdravuje tělo i duši. A chceme-li, tak nám dovoluje i létat s ptáky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *