Máte sliz?

řekla tichým a hodně nejistým hlasem slušně vypadající babička nakloněna přes pult vedle mě. Nedalo se to přehlédnout. Stáli jsme u pokladny značkového hračkářství a ona by podle všeho raději stála na hranici suchého dřeva.

Myslíte ten do vany? Opáčila mile a s evidentně velkým soucitem jen o pár let mladší prodavačka.
Načež dodala: „Nemůžou chtít ty děti něco normálního?“

Vymýšlel jsem dárek pro kolegy na besídku. Měl jsem štěstí. Narazil jsem v 102030 na originální louč plničku přání. Nad hromadou cool prošlé veteše od našich úúúníjně starších západních bratří za desetikoruny, přišel nápad na dárek. Nápad se mi líbil tak, že jsem se sním rozhodl obšťatnit krom kolegů i všechny moje blízké. Teda ty, co se mnou mluví :-).

Můj rodný list je důkaz, že dítě nejsem. Tedy nemohu vědět, co děti chtějí. Za to jsem nějak bytostně přesvědčený, že vím, co chtějí dospělí. Soudím podle sebe. Chtějí si hrát a tvořit.

Pravidelně navštěvuji kavárnu, kde mají jistě výbornou kávu. Spíš to nepoznám. Za to na lidi mám čuch. Díky Jéééžíšku za ten dar. Do té kavárny chodím kvůli té lidsky hodně pestrobarevné partě. S většinou si vykám a telefon mám jen na tři z nich. Teď už i na Tondu. Vietnamce jak poleno. Syna vietnamských pionýrů co za komančů osídlovali Jablonec.
Logicky byla první výherkyní mého dárku, velmi tvořivá a šmrcovní babča Máša. Ta úplně nejlepší dělačka presíčka, kterou jsem poznal. Nad 40 let. Všichni z party jí máme rádi.
Kdo další nevyžádaný dárek dostane jsem nechal osudu. Na koho týden před Štědrým dnem v kavárně narazím, ten vyhraje :-).

Jsem vděčný, že díky osudu byl po Máše právě Tonda. Ohmatával ve dvou pytlích na odpadky umě… (no spíš tajemně a ekonomicky a diletantsky) zabalený darek a po chvíli řekl, „Už vím co to je…“ a tvářil se osvíceně a trochu spokojeně a taky zklamaně. Jako, že jej těžko v jeho životě už něco překvapí. Na čež se ozvala Máša od pultu a s vahou svých letitých a hlavně odžitých zkušeností konstatovala:

„To nepoznáš, ani až to rozbalíš“.

Jo, trefila to přesně. Dárek pod stromečkem nemá být konec příběhu. Něco jsem chtěl a dostal to. Dárek je začátkem všech dobrodružství.

Taky to trefila moje pár let neviděná kamarádka s kterou jsme se potkali v jiné kavárně. Díky diletantskému balení se dárek rozpadl, než jej vybalila. Užíval jsem si pocit darujícícho a nechal ji nad tou hromadou západní veteše bez pomoci. Užíval jsem si, jak ji svítili oči a hledala a tvořila…

Za pár vteřin manipulace s veteší vymyslela několik způsobů, jak to použít a co by to mohlo být…

„Já súúúú tak šťastnéj… móóóc šťastnej“, řekl moravák jak poleno pan Venclovský pod Doverskými útesy..

Mám to stejně 🙂