V hlavě ok. Co v srdci?

Komentář k filmu z webu: „Božská pohádka s hromadou vtipu, postavená na výborném nápadu a skvělých postavičkách. A tak se celé kino smálo… Já měla dokonce pocit, jako by mi konečně někdo vysvětlil chování mě i všech lidí kolem…

A možná mě tam v hlavě zmanipulovali, ale myslím, že tohle byl jeden z nejlepších animáků, co jsem kdy viděla. Takže všichni popadněte děti a utíkejte si vyčistit hlavu do kina. A pokud děti nemáte, nějaké si půjčte. A pokud vám je nesvěří, jděte sami,protože tohle za to stojí!“

Hodně jsem o filmu kolem sebe slyšel. V mateřském centru kam chodím pomáhat se to nadšenými rodiči jen hemžilo a některé děti jej prý chtěly vidět „i po desáté“. Mluvila o něm i moje 25letá dcera a také se ji líbil.

Ještě ten večer jsem „jeden z nejlepších animáku“ viděl.
Již malý führer s knírkem věděl, že kinematografie v sobě skrývá velký prostředek k manipulaci s bližními. Public relations agentury mají tento účinný nástroj také v oblibě. Film Marťan toho budiž vesmírným příkladem. Někde jsem četl, že zbrojařský průmysl vynaloží deset procent ze svého obratu na pí-ár. Nevím jak je ta informace pravdivá, ale tuším, že prodat lidem válku něco stojí a investice se určitě vyplatí.

První co mě při sledování V hlavě napadlo bylo, že někdo šikovně zanimoval Příručku malého psychologa, kterou vydalo mamutí nakladatelství v Malém medvědu.

Ve filmu vystupují Radost, Smutek, Strach a Hněv. Proč ne. Obsazení Nechuťě (znechucení?) již nerozumím. Prý tvůrci vybírali z 27 možností a proč konkurs vyhrála právě tato pětka bude nejspíš otázkou marketingového průzkumu.

Například úspěch Šifry mistra Leonarda byl postaven i na práci s fakty a polopravdami. Čtenář a posléze divák sice všemu úplně nerozumí, ale když vypadá pravdivě něco, podvědomně předpokládá, že pravda bude i to ostatní. To jsem četl v Příručce malého psychologa 🙂 a věřím tomu. Divák filmu V hlavě může podvědomně předpokládat, že pustí-li do svého života Smutek, stane se jeho svět krásnějším. Barevnějším.

Dospělí ať si dělají co chtějí. Ať klidně napíší jako jistě svéprávná žena v komentáři: „A možná mě tam v hlavě zmanipulovali“ a bez mrknutí oka film nadšeně doporučí ostatním.

Vůči dětem mi to ale přijde jako „Hnus a bída velebnosti“. Nahrávat dětem do hlaviček prográmek, že Smutek je klíčem ke Štěstí, je minimálně smutné a jestli to tvůrci dělají jenom kvůli penězům, tak ať si ty peníze s nechutí užijí.

Děti se mají radovat a nikoli být smutné. Tento film jim podsouvá, že smutek je to nejlepší, co je mohlo potkat. Až budou dospělé, jejich psychiatr jim na smutek – depku – apatii, jistě něco předepíše.

Po skončení filmu o fungování lidské bytosti podle Příručky malého psychologa přišla ještě jedna otázka, která se mi jeví zcela zásadní.
Kde tvůrci nechali srdce? Pokud emoce, tak kde je Láska?
V hlavě evidentně není.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *