Nejvyšší manipulátor

„Manipuluješ s lidma!“ mi s opovržením sdělil majitel vydavatelství. Stalo se tak poté, co jsem jemu odvyprávěl, jak se mi podařilo přimět našeho grafika aby promtmě vystřihl inzerát pro inzerenta. Což v důsledku znamenalo, že budeme mít na výplaty. Místo pochvaly přišlo odsouzení.

Vedl jsem vydavatelství s několika desítkami stálých zaměstnanců a deseti vydávanými tituly jen pomoci selského rozumu. Za roky chození po trafikách a motivování trafikantů k většímu nabízení našich titulů, a v dalších letech obcházením leckdy velmi bohatých inzerentů mi došlo, že toho nejlepšího výsledku dosáhnu jen tehdy, budu-li respektovat stav a povahu svého obchodního partnera (kolegy v práci). Přičemž onen stav může a často bývá velmi odlišný od našeho minulého potkání.
Ve vlastním zájmu jsem se znova a znova na „obchodního partnera“ ladil. Vyslechl jej a pak teprve něco nabízel. Někdy k nabídce ani nedošlo. Nemělo to cenu. Potřeboval-li jsem něco mimořádného po zaměstnanci udělat, šel jsem za ním a přestože to spěchalo (stejně jako ten inzerát), musel jsem nejdříve zjistit, „kterou nohou kolega vstával“. To ráno bylo jasné, že tak blbou náladu náš hlavní grafik dlouho neměl. Direktivní nařízení padalo v úvahu jako zcela krajní možnost. Místo zadané práce jsem si k němu sedl a vzpomněl si na naši minulou debatu o dětech. Tím jsem opatrně začal. Jak se ukázalo správně. Jeho blbá nálada pramenila právě odtud. Povídali jsme si snad deset minut a bylo vidět, jak napětí v jeho tváři povoluje.

Přistupoval jsem ke všem stejně. Fungovalo to skvěle. Prodávali jsme 50 tisíc výtisků měsíčně a měli přes 30 tisíc předplatitelů. Kdo ví o co jde, tak ví, že to jsou čísla královská. Navíc jsem zažil stav, kdy firma táhne za jeden provaz. To byl velký dar pro „klíčování“ všech dalších firem, pro které jsem pracoval.
Lidem kteří tuší, že existuje svědomí a uvědomí si že s někým manipulují není dobře po těle ani v něm. Logicky dojdou k otázce, kde končí zištná manipulace a začíná pomoc bližnímu svému? Kde končí šmejdi a začíná služba druhému? Hranice není tak jasná, jak by se mohlo zdát. Argument, že šmejdi to dělají pro svůj prospěch a ti co pomáhají ostatním, to dělají nikoli pro sebe, ale druhé, není relevantní. Často se ukáže, že pomáhat druhým je pouhá zástěrka potřeby ega dotyčného se zviditelnit.
Mučedníci byli populární a cenění kdysi stejně jako dnes.

Lidské hodnocení dobra a zla je proměnlivé v čase, národní příslušnosti a víry dotyčného jedince. Tedy nemá valnou hodnotu jako měřítko pro vlastní konání.
Z principu manipulujeme všichni se všemi. Zákon akce a reakce. Cokoli uděláme (nebo neuděláme) bude a má vliv na ostatní. Vsadil jsem na svůj pocit a upřímnost. Stále si připomínám, že jsou to naprosto subjektivní a tedy lehce manipulovatelná vstupní data pro řešení jakékoli komunikace. Kdo vsadí na takové hodnoty za chvíli pozná, že i když má neochvějný pocit, že se všemi jedná stejně, tak někdo „na upřímnost“ reaguje nadšeně a ten druhý má potřebu subjektivně pravdomluvného jedince bít. Nadšení i bití je projevem emocí a dá se označit jako manipulování. Nemám potřebu být bit. Velebení mi až tak nevadí :-).
Jen mám někdy pocit, že za tím velebením může být manipulace (ostatně stejně jako za tím bitím) ze strany velebícího i agresivního bližního se mnou samým. První ode mně něco bude chtít, ten druhý mě hodlá fyzicky přesvědčit o své pravdě.

Otázka zní, kdo nebo co ve mě vytváří pocit a přesvědčení žít v pravdě, tedy upřímnosti.
Kdo nebo co mě nutí vyvolávat radost nebo vztek u druhých. Proč se nemůžu zbavit pocitu, že se mnou pořád někdo manipuluje. V padesáti letech snad dokážu rozeznat, kdy mě manipulují média, společnost, rodiče, kamarádi, partnerka, děti, nadřízení i podřízení. Tak proč mám pořád pocit, že ta manipulace přichází odjinud. Dělám věci, které nechci. Co chci, je žít v Lásce. Láska by měla být o radosti. Proč to nefunguje!?
Třeba je nejvyšším manipulátorem Nejvyšší? Bůh manipuluje každým z nás pro naše největší dobro. Nutí nás dělat věci co nechceme. Reakce nadšení i zlosti okolí nás vedou. Nejspíš se rozhodl, že jedině tak nás přivede k Sobě. Zbaví nás pýchy a umožní naplňovat Jeho, nikoli naši vůli.

Pokud to přijmu, pak z toho plyne jediné. Bylo by bláhové věřit, že budu-li žít v Jeho vůli a tedy Lásce, automaticky okolo sebe šířím jenom pokoj a radost. Že Kristus plnil Boží vůli asi z křesťanů nepochybuje nikdo. Přesto naštval tolik lidí, že to stačilo na jeho bití a ukřižování. Nakonec sám učil jak píše Lukáš: „Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení!… a tak dále. O pokoji a radosti tam není vůbec nic.

Jdu-li cestu Kristovu, znamená to pro mě jediné. Okolí které mě chce upálit (nebo alespoň lynčovat), nijak nedokazuje, že nežiji v Lásce :-).