Bílá čára je jako zeď

Nakoupili jsme s Marťou v Makru půl auta radostí a při odjezdu z poloprázdného parkoviště jsem si to automaticky namířil skrze nalajnované bílé čáry nejkratší cestou k jednomu z výjezdů.

„Při školení nám instruktor říkal, že bílá čára je jako zeď Ať nás ani nenapadne ji přejet“, komentovala pobaveně paní ředitelka mé počínání.

Kolik takových a horších programů si v sobě neseme. Kolik takových „pravd“ nás činí nesvobodnými. Motajícími se mezi někým nalajnovanými čárami, a které nás Bože chraň!, nemá ani napadnout přejet, natož překročit!

Dělal jsem něco na zahradě a již z dálky slyším důležitý hlas babičky, mentorující jistě v dobré víře svoji vnučku na nedělním výletě. „Proto si dobře pamatuj, že když budeš chodit pravidelně na prohlídky k zubaři, budeš mít krásné a zdravé zuby!“.

Na neutěšeném stavu mého chrupu se zubaři přičinili zásadně ještě před povinnou školní docházkou. Nic ve zlém, každý jsme jen člověk a hlavně jsme každý jiný.
Co ale chudák holka? Co když bude mít jen smůlu na bílého odborníka nebo vrozenou genetiku, která jejím zoubkům nebude příznivě nakloněná. Co když bude až oplnoletní poctivě chodit k volbám, protože to se taky musí, a přesto, že bude navíc poctivě pracovat (rovněž doporučeno), nebude její příjem stačit ani na zaplacení té pitomé prohlídky u zubaře.

Případně jí zubař umře a žádný další ji nevezme. Můj případ.

Těch nepřirozených a omezujících programů máme v sobě tuny. Kromě pár kil, si zbylé metráky ani neuvědomujeme. Rveme se s těmi pár kily a zbytek ledovce pod hladinou vědomí nás kliďánko ovlivňuje dál. Jak se ale té masy v nevědomí zbavit, když nám přináší ve většině případech jen stres a strach? Vždyť takové mrňavé, nicotné klíště se po letech mediální masáže začíná jevit větší existenční hrozbou pro našince, než vítězství třešniček ve volbách.
Očkování proti zlým klíšťatům a účast ve volbách (proti zlým komunistům, co ale měli zubaře zadarmo) se začíná jevit otázkou života a smrti civilizovaného podřípana.

Tak co s tím? … Já to zatím nevím. Každopádně přejíždět plné čáry mi problém nedělá.
K volbám již 17 let taky nechodím a zubař mi umřel. A na plombu za tisíc nemám.
Stejně je to jen program v mojí hlavě, že bez zubaře se nedá „žít“ s úsměvem, bezbolestně a šťastně : -).
Přeji vám ať potkáváte na svých cestách samé šikovné zubaře a hodná klíšťata.