Život je řeka a všichni jsme vodáci

Viděl jsem dokument o kře, která potopila Titanik. Kru stvořila Příroda a stejně tak její zákony směřovaly její pouť. Titanik postavil člověk a stejně tak jej řídil. Příroda tvořila ten obrovitý kus ledu miliony let a „věděla“, že jednou zanikne. Rozpustí se v Atlantiku. Člověk postavil za tři roky Titanik a do celého Vesmíru pyšně vytruboval, že je nepotopitelný.

Cesty Páně jsou prý nevyzpytatelné. Souhlasím ale s názorem, že Titanik potopila krom shody náhod hlavně lidská arogance a pýcha. No a protože náhody neexistují, všechno dění má svoji příčinu, tak to vypadá, že Titanik potopila hlavně lidská hloupost. Nerespektování Přírody a taky znamení. Právě znamení prý člověku o Cestách Páně hodně napoví. Stačí je vidět a respektovat. Učili nás, že nehoda není náhoda.
Většina dokumentu byla o kře. Docela to chápu. Její životní pouť se mi jeví rozhodně poučnější, než příběh Titaniku. Podle dokumentu učebnicový příklad honby za ziskem a masírování ega pána Tvorstva.
Krom jiného mi přišel zajímavý způsob, jakým kra opouští rodný fjord. Jeho ústí bývá užší a mělčí, než on sám. Kra, jejíž osud byl v budoucnu spojen s Titanikem, zabírala plochu několika kilometrů čtverečních. Tento kolos se v ústí fjordu potkal s ostatními ledovými souputníky a „zašprcnul“ se. Za ním, se začaly hromadit další. Po mnoha letech tu byla obrovská hráz, která když se prolomí a prolomí se vždy, vytvoří obrovskou vlnu. Ta vlna smete vše, co jí stojí v cestě. I v dnešní době to podle dokumentu krom rybářských lodí odnese i nějaká ta vesnice.

Běžný člověk (ten co nepracuje s časovými posuny), plynutí času nezastaví. Stejně tak nezastavíme plynutí Života.
Mám to spojené s plynutím řeky. Život je řeka. Naše řeka, je náš Osud. Zdánlivě nemilosrdným proudem jsme unášení a nevíme, co nás čeká za dalším meandrem. Kameny otřískaný vodák, pozorně svoji řeku čte. Spojí se s ní a vnímá její rytmus, včetně změn počasí a střídání dne a noci. Ví, že si tím ušetří nejedno cvaknutí, uvíznutí na mělčině nebo vyprošťování lodě zapíchnuté do břehu. Ba co víc, může si tu plavbu ještě UŽÍT.

I s občasným cvaknutím. Čochtan k Životu vodáka patří.
Pokud řeku čteme dobře, stojí nás plutí minimum námahy. Jsme stále v proudu a vlastně jenom korigujeme směr a rychlost. V nějaké té tišině si můžeme i odpočinout. Nikoliv od pádlování, ale neustále pozornosti. Užijeme si romantický západ slunce. Vyspíme se (v noci ) a ráno hurá dál.

Jenže člověk z nějakého důvodu má potřebu s tou svoji řekou bojovat. Proud se jemu zdá buď moc rychlý nebo moc pomalý. Vody je málo nebo hodně. Chce odpočívat, když není kde. Chce plout, když má odpočívat. Spousta vodáků (několik miliard), místo aby četli svoji řeku, radí ostatním vodákům, jak mají plout tu jejich. Horší než radit, mi přijde zakazovat a přikazovat. jak má dotyčný/á plout. Někdy tu moc máme. Z pozice starostlivého rodiče, dominantního partnera, zamindrákovaného šéfa. Přikazujeme a zakazujeme. Přikazujeme a zakazujeme ostatním vodákům jak mají plout ve svých řekách a samy nezvládáme tu svoji.
Zakažte kře o velikosti římského Colosea plout. Možná vás bude chtít poslechnout. Možná máte tu moc. Člověk má obrovskou moc. Postavil pyramidy, Titanik, rozbil atom a taky naklonoval beránka.
Proč by nemohl zakázat jinému člověku plout. Případně jemu přikázat jak má plout.

Dětem, partnerovi, podřízeným. Čím více zakazujete, tím větší hráz stavíte. Tím větší průšvih to bude, až se hráz neúprosným plynutím času (a Řeky ) protrhne. V té chvíli nás může malá nehoda teď, bolet víc, než potopený Titanik kdysi.

A otřískaný vodák by si mohl položit otázku. „Nebyla ta malá nehoda jen znamením?“ : -)
UŽÍVEJTE SI svoji Řeku bez velkých nehod. AHÓÓÓJ : -).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *