Strach má velké oči

„Nelez na ten strom! Spadneš!“…

Kolik takových životních mouder jsme jako děti nasáli od rodičů? Kolika strachům se ještě v dospělosti budeme muset postavit, abychom poznali, proč se nám některé zdánlivě nesouvisející věci stále vracejí do života. Věci a situace, ze kterých nemáme žádnou radost.

Šla se mnou pouť zralá žena. Než jsme na pouť vyrazili, došlo od ní pár emailů. Její vnímání světa i chuť se o něj dělit byla nadstandardní. Co mě k téhle otevřenosti a velikosti problémů nesedělo, byl nadhled a klid, který byl v emailech prostě hmatatelný. Někdo by se z toho pomátl, ona věděla co chce a jak se k řešení dostane.

Během poutě měla v úmyslu udělat tři, pro ni zásadní věci. Vylézt na strom. Udělat v lese oheň. Zhoupnout se na zábradlí a zůstat viset hlavou dolů. Tři strachy, které se mohou jevit nedůstojné dospělého, mezinárodně vysokoškolsky vzdělaného a reálně úspěšného jedince. Ona ale tušila, že právě tyto „dětské“ programy strachů, mohou být příčinou těch nejdospělejších problémů, které ji „ničí“ život.
Byla připravena se postavit svým strachům čelem. Pojmenovala je. Uvědomila si jejich důležitost. Měla odvahu se jim postavit. Tušila co riskuje.
Zábradlí zvládla hned ráno. Oheň pozdě odpoledne. Jen na ten správný strom jsme nějak nenarazili.

Silně mi to připomínalo moji současnou životní situaci. Můj strach nedávno dostal konkrétní jméno. Došla mi jeho důležitost. Věděl jsem a taky jsem to udělal, že se jemu mám (a musím) postavit. Shody okolností (náhody, synchronicity) miluju. Ve stejném čase jsme domluvili s osvíceným knihkupcem a vícedimenzionální profesorkou fyziky, že zkusíme zpropagovat knížku pro mládež Volání netvora. Noční můra většiny lidí je tam popsána zcela excelentně.

Noční můra může mít nekonečně podob. Prostor mezi vizáží netvora a krásnou ženou dává Univerzu nepřeberně možností, jak může náš strach vypadat. Podoba nemá vliv na důsledky.
Zhoupnutí na zábradlí může mít stejné následky jako volný pád ze tří tisíc metrů. Podlehnete svému strachu. Zpanikaříte a zlomíte si vaz.
Co ale dělat, když znáte jméno svého strachu a máte odvahu se jemu postavit, jenže ta potvora najednou zmizí. Noční můra vás přestane navštěvovat. Žena zmizí z vašeho života. Strom, a že jich bývá plný les, nepotkáte ani jeden s větvemi na které dosáhnete. Co s tím? Nějak předpokládám, že strachy jsou tu od toho, aby nás jejich překonání posunulo v životě dál. Nemají nám lámat vazy.
Pokud nezpanikaříme.

Je tu ještě další možnost. Začneme hledat. Přes všechna znamení a varování Univerza, abychom nechali věc být, začneme náš strach hledat. Začneme pokoušet netvora. Taháme tygra za ocas, jak kdysi říkal kamarád. Je přece správné, hledět svému strachu do očí! To vám poradí každý průměrný hrdina.
Prozřetelnost musí mít důvod, proč se netvor neukazuje. Možná ještě nejsme připraveni. Čas potkání přijde, až bude naše šance přežít a poučit se největší. Naše hujerství může způsobit konfrontaci, při které zpanikaříme. Z noční můry v podobě netvora zešílíme. V krásných očích se utopíme. Snad by stačilo více důvěry a trpělivosti.

Vědět neznamená konat.
Strom se nakonec objevil. Byť až na konci dne. Ten náš z čistajasna. Nepředcházelo tomu úporné hledání a snaha splnit plán. Strom se ukázal sám. Naše šance na něj vylézt a nezlomit si vaz tím nebývale vzrostla.
Děkuju za možnost, být občas s člověkem, který překonal na správném místě a ve správný čas svůj strach. Jeho radost je krásně nakažlivá :-).