Může člověk na fotce změnit výraz?

Nikdy by mě taková „blbá“ otázka nenapadla, dokud se mi to nestalo. Představte si, že 14 dní pracujete na něčem, čehož je finále titulní fotografie.

Jak ta titulní fotografie má vypadat máte od začátku docela jasně v hlavě. Chvílemi to vypadá, že vůbec žádná fotografie nevznikne. Chvílemi to vypadá, že budete „muset“ použít všechno co jste se v oblasti asertivity (manipulace?) naučili, aby onen projekt vůbec vznikl. Najdete milion argumentů, proč to můžete udělat. Hlavně vidíte „vyšší cíl“ a když všichni souhlasí, tak vám v jeho dosažení jeden člověk nezabrání. Jenže vám pořád něco brání to udělat. Že by svědomí? Moc dobře totiž víte, že toho vzdorujícího člověka „zabijete“. Samozřejmě, že ne fyzicky. Ale zlomíte ho. Máte na to právo?

A teď osobně.
Všechno je možné, ale nikoli dovolené. Cítím, že někoho „lámat“ dovoleno není, i když v tom vidím sebegalaktičtější cíle konečného vítězství pravdy a lásky. Moje vlastní svědomí řve jak pominuté.

Tak po příšerném boji sama se sebou zlomím nakonec sebe. Přijmu, že projekt může „zkrachovat“. Kvůli jedné puberťačce.

A možná právě to způsobí, že projekt nezkrachoval a hlavně titulní foto je přesně takové, jaké jsem od začátku viděl. Jen jsem nepočítal, že člověk na něm bude měnit svůj výraz.

První dojem z očí na fotce byl: „Teď jsi to dal, ale pořád tě SLEDUJU“! Ten výraz jsem viděl před mnoha lety a budu si jej podle všeho pamatovat na vždy. Nešlo o „velkého bratra“, ale MOC, která je uvnitř mě samého. Tehdy ten výraz MOCI znamenal, že sejdu-li o fous ze své cesty, stanu se na své MOCI závislý, budu lámán v kole. Nebo tak něco. Výraz člověka na fotce mi připomněl, že to bylo o ten fous, o který jsem to nemusel „dát“.

Postupem času, jak jsem měl fotku pořád na očích, mi došlo, že ten výraz se změnil. Už tam není virtuální obraz souboje dobra a zla někde v mojí duši, ale konkrétní holka s celým svým životem, který má před sebou. Holka s nevídaně otevřeným srdcem. V těch očích bylo obyčejné člověčí „DĚKUJU“.
Byť pubertálně drzé děkuju.

Fotku jsem si pověsil nad monitor. Aby mi připomínala, že tohle není virtuální svět, kde nám nějaké neviditelné síly mění osudy. Jsme to my, kteří buď lámeme ostatní, nebo sebe. Když zlomíme svého blízkého, uvidíme v lepším případě prd.

Pokud zlomíme sebe, máme šanci vidět v očích blízkých „DĚKUJU“.

Děkuju, které mi udělalo život šťastnějším. Děkuju, Lucko z rodu Císařských : -).