808 slov o stvoření lásky

Byl jednou jeden zdravý buk a velká vichřice. Za naším domem. Když vichřice zmizela, všechny stromy stály, jen buk ležel. V mohutném pařezu se našla kniha a kalich. V knize byl plejádštinou zaznamenán příběh, možná nejstarší ze všech příběhů v nekonečném Vesmíru. Seberte odvahu, usmějte se a nezapomeňte na kapesník. Pak jste připravení začít číst.

Před dávnými a dávnými časy, kdy čas ještě neexistoval, vznikl v Absolutní Dokonalé Prázdnotě strom. Stvořila jej Absolutní Dokonalá Prázdnota a byla se svým dílem tak spokojená, že mu dala jméno BUK. Jednak to bylo krátké a dobře se to pamatovalo, a taky to byla počáteční písmena tří slov, která přišla Absolutní Dokonalosti nejdůležitější.

Být – Umět – Konat. Tedy B.U.K.

Čas, který ještě neexistoval stejně plynul a Její Absolutní Dokonalosti „Absolutce“ došlo, že se nic neděje. Stvořila dokonalý strom, ale nic se nedělo. Nebyla hloupá. Tak dávno předtím, než ji to napadlo věděla, že kdyby se něco dělo, byla by legrace a kdyby byla legrace, vznikne něco nového. V radosti. Jen tak.

Budiž Vichřice!

Řekla a okamžitě po stvoření vichřice se začalo něco dít. Strom ožil. „Absolutka“ věděla, že je to dobré. Vichřice strom laskala, ohýbala a sem tam ulomila i nějakou větev. Sem tam i větší větev. Hodně velkou větev. Přesto těm dvěma, stromu a vichřici bylo spolu moc dobře. Zažívali spoustu radosti. Třeba lámání větví je pokaždé rozchechtalo.

Když zrovna vichřice nelámala větve, tak se něžně dotýkala každičkého kousíčku povrchu maje- státního a dokonalého buku. Buku to dělalo úplně nejvíc dobře. Ani si nevšimli, že mezi nimi začalo vznikat něco, co potom překvapilo i jejich samotnou Stvořitelku. Ti dva se do sebe zamilovali.

Sama od sebe se narodila Láska.

Absolutní Dokonalou Prázdnotu to začalo bavit. Bavilo ji pozorovat, co Vichřice a Strom dělají. Jak strom, již značně olámaný, přesto pevný, pokrytý vráskami po ulomených větvích dál miluje tu nádhernou Vichřici, která stejně tak miluje jeho.

Ti dva se milovali víc a víc a čím více se milovali, tím více toužili poznat, co se skrývá uvnitř Buku. Buk znal Vichřici dokonale. Znal všechnu její nádheru, něhu a také každý její rozmar. V každém jejím doteku byla celá její duše. On tu svoji neznal. Byla ukrytá hluboko v něm. Jeho dokonalá pevnost jim bránila v absolutním spojení.

Absolutní Dokonalá Prázdnota se skvěle bavila. Viděla, že co stvořila, bylo dobré.

Urputné snaze těch dvou o dokonalé spojení se začala smát. Žádná škodolibost. „Absolutka“ byla přece dokonalá. Smála se té pošetilé, nerozvážné, dětinské a bláznivě nerozumné snaze těch dvou. Dětinské a pošetilé bláznění je jí zcela cizí.

Ti dva, strom a vichřice, se milovali víc a víc. Víc a víc toužili poznat, co je skryto v nejhlubším středu stromu. Toužili po spojení, v kterém jim pevnost stromu bránila. Tak ve své Lásce udělali tu nejvíc nerozvážnou věc. Věc, při které Absolutní Dokonalou Prázdnotu přešel smích. Úplně.

Jejich Láska jim dala tolik síly, že Buk dovolil Vichřici aby ho zlomila. Oba věděli, že je to jediný způsob, jak se mohou alespoň na prchavý okamžik času spojit v Absolutní Dokonalé Prázdnotě.

Oba tušili, že pak již nebude NIC.

Absolutní Dokonalá Prázdnota byla ohromena. Tohle nečekala. Čin těch dvou ji zcela zaskočil.

Urazila se. Zrušila čas.

Na ostatky mohutného stromu, co se obětoval pro Lásku, ani Vichřici, která pro ten prchavý okamžik spojení s milovaným druhem vědomě ztratila vše co milovala a přijala svůj osud věčné samoty, nedokázala Prázdnota sáhnout. Ani jako Absolutní.

Poznala, že bylo stvořeno něco dokonalejšího a silnějšího, než je ona sama. Poznala, že Láska není pro legraci ani k smíchu. Poznala, že Láska je to nejhezčí a nejsilnější co existuje. Prázdnota si přestala říkat Absolutní a Dokonalá.

Zůstala jen Prázdnotou.

Nechala Lásku aby tvořila podle svého. Lásku, pro kterou jsou zamilovaní, jeden i druhý, ochotní zemřít. To je Láska, která dává život. Láska co není k smíchu. Co přináší úsměv, klid v duši a život věčný.

Prázdnota věděla, že udělala to nejlepší co mohla a uměla. Nechala konat Lásku. Láska začala tvořit vesmíry. Začala tvořit bytosti, které ty vesmíry obydleli. Vše bylo živé, vše se také trápilo láskou a odevzdávalo svému osudu. Ve vesmíru se začalo šuškat, že láska je krásná, ale krutá.

Moudrá, již absolutně nedokonalá prázdnota se rozhodla lásce pomoci. Na věčnou památku Buku a Vichřice poslala i do toho nejzapadlejšího kousku vesmíru úlomky z Buku. Z Buku, který byl první obětí lásky. Buku, který se pro svoji lásku obětoval. Nechal se zlomit.

Z těch úlomků nemnoho galaktických superhrdinů vyrábí dvojité kalichy. Takové bylo přání Prázdnoty. Kalichy, které dovolí každé zamilované bytosti, učinit volbu. Může se svobodně rozhodnout pro Hořkost osudu nebo Dar lásky. Každý, kdo kalich vlastní, může pokorně pít ze strany hořkosti a pro svoji lásku i zemřít. Nebo přijmout dar lásky a pít z něj.

Pak jej čeká život věčný. Smrt nad ním už nemá moc. Může uzdravovat sebe i bližní. Létat. Chodit po vodě a hory přenášet. Přijde-li to jemu jako dobrý nápad.

Může začít tvořit svůj vlastní svět.