Dělali jsme to celou noc

Agrosymbol či populárněji kruh v obilí u Žďárku se stal turistickou a badatelskou atrakcí číslo jedna o prázdninách na sychrovsku.
Stal se druhým kruhem v obilí, který jsem kdy navštívil. Ten první u Jitravy l.p.2009 byl o spoustě intenzivních vjemů, tomuto jasně dominovali setkání s jeho návštěvníky a jejich příběhy.

Měl jsem v úmyslu strávit v něm noc. To se díky nočnímu čertímu ženění na obloze, a hromadě vody padající z nebes povedlo jen částečně. Můj hlad po poznání má svoje hranice.

Noc a ráno přinesli setkání, která byla nejsilnější. To noční trvalo pár minut. Ranní možná hodinu.

Před půlnocí se díky poryvům větru a zcela zatažené obloze, na které blesk stíhal blesk, začalo jevit mé setrvání v kruhu neudržitelným. Evakuoval jsem svoji tělesnost do busbudky na konci sychrovské lipové aleje. Ostatně toto místo je samo o sobě síla.

Někdy po druhé hodině mě probudil příchod muže. Hodně se mně lekl. Neměl žádnou tašku či batoh. Sestřih nakrátko, tričko, kraťasy, boty v ruce. Pozdravili jsme se. Vyměnili si pár vět, ale přes rachot větru a padající vody jsem rozuměl každé druhé slovo. Jeho mluva byla zvláštní. Opilý mi nepřišel. Na mou otázku, odkud je, už neodpověděl.
On seděl. Já ležel ve spacáku. Oba na jedné lavici. Křižující blesky dávali téhle busbudce a jejímu osazenstvu osvětlení s ambicemi jistě oskarovými. Atmosféra nabitá kde čím byla jasně na zlatou sošku. V tom slyším otázku.

„Máš pistoli?“. Odpovídám, že nikoli a hned dodám, že věřím, že lidi jsou dobří.

Už v té chvíli, a později v daleko větších souvislostech mi dochází, že ta odpověď nebyla „moje“.
Normálně by mužova otázka musela vyvolat úplně jinou reakci, než tuhle naivní mírotvornou snůšku slov o víře v lidskou dobrotu.
Měl jsem se posadit, vzít do ruky svou hůl a sebevědomě říct něco ve smyslu, že díky černému pásku z karate, žádnou nablblou pistoli nepotřebuji. Nestalo se. Dál jsem ležel ve spacáku. Uteklo pár vteřin.

Muž se zvedl, řekl: „Tak čau“ a zmizel v provazech vody. No a já hodinu myslel na spoustu věcí, ale spánek mezi nimi rozhodně nebyl.

Když se začalo rozednívat, byl jsem zase v kruhu. Ležím, koukám na zataženou oblohu a dostavuje se první a zcela intenzivní vjem. Zůstal jediným, leč těžko čímkoli „přebitelným“. Žádné obrazy, věty či zvuky-melodie. JEDEN POCIT. Díky za něj.

Po nějaké době slyším bouchání dveří u auta. Neklamná známka, že se dostavili dnešní první návštěvníci.
Starší pán s kamerou, berlemi a synem. Podle řečí měl hodně nastudováno a jak se později ukázalo i zažito. Vše okomentoval, natočil a pak přišel a začal si povídat. Třeba o své klinické smrti, úmrtích v jeho rodu a že právě dnes převezli jeho ženu do pražského Motola na onkologii. Přesto z něj čišela obrovská chuť do života. Do úrazu byl střešním pokrývačem, po něm už jen sedlačí. Jeho názory na věci mezi nebem a zemí byly hodně svébytné.

Taky mi popisoval, jak zkoušel na svém poli kruhy dělat a můžu prý jemu věřit, že tohle, přičemž ukázal kolem nás, prknem neudělám. Věřil jsem mu : -).

Přišli dva mladí lidé. Dívka se ptá, jestli mohou „vejít“. Stojím na spacáku. Pod ním karimatka. Vedle mě pán o berlích s kšiltovkou CZECH, letitou kameru na prsou, strejdovské břicho, tesilky proklatě vysoko. Ošlapané polobotky. Kšandy. O kus dál hubený mladík s dlouhými vlasy, velkými brýlemi a černým trikem s lebkou. Dojde mi až pak, jak jsme museli toho rána v tom obilí na příchozí působit.

Říkám, že určitě vstoupit mohou a platí se pět korun za osobu. Strejda vedle se hned chytne a úplně vážně dodá, že jemu se platí deset korun. Přičemž jak po dobře vykonané, ale náročné práci dodá:

„Dělali jsme na tom celou noc“. Zmatení mladé dvojice nemohlo být větší.

Začneme se smát a kdyby nic jiného, byl to okamžik, kvůli kterému stála návštěva agrosymbolu vedle hromady hnoje za to.
Přeji vám spousty úžasných setkání nejen v obilí.