Tlupa Kristova

Člověk je tvor společenský. Jeho přirozenost je existovat jako prvek nějaké množiny, nějaké tlupy. Dělal to už neandrtálec a verze homo pokristus to nemá jinak.

Vědci tvrdí, že již prvobytně pospolný člověk věděl, že v tlupě má větší šanci přežít.

Aktuální genetická verze přidala k darwinovině přežití druhu, ještě potřebu se zviditelnit. Vymezit se vůči ostatním. Dát najevo svoji výjimečnost (zhusta i moc)a tím sám sobě dokázat vůbec nějaký smysl vlastní existence. Tak se ověšujeme tituly, medailemi a frčkami na výložkách. Polepujeme si auta symboly golfistů, bikerů, koňařů, tenistů, hokejistů, opilců, kopáčů (ti co hrají kopanou), rogalistů, potápěčů, pejskařů, běžců, vodáků, křesťanů (ti s rybou)…

Ať to ostatní vědí, že jsem něčím vyjímečný, že někam patřím.

Patřit k nějaké tlupě sebou nese větší či menší povinnost dodržovat její zákony. Pravidla, která nám pomáhají upevňovat pocit sounáležitosti. Platíme členské příspěvky, což nebývá oblíbená část pravidel, ale taky se nějakým specifickým pozdravem či gestem zdravíme.
Vodácké Ahoj! Nebo zdvižení ruky při míjení kolegy motorkáře mi dělalo vždy dobře. Někam jsem patřil.
Pokud se k pozdravům přidal úsměv či podle okolností teplé lidské slovo, měla množina vodáků či motorkářů o pár šťastnějších (pyšnějších) prvků navíc.

Kamarád (tvoří nádherné věcičky ze skla) si koupil hračku. Je to kamarád a tak mě požádal, abych si hračku půjčil. A zkusil ji nafotit. S předáním klíčků od zapalování jsem byl upozorněn, že jejím užíváním automaticky patřím do společenstva-klubu mxpětkařů. Ti se na silnici zdraví. Pravděpodobnost je minimální. V okrese jich jezdí pár kusů.
Hračka mě okamžitě dostala. Stal jsem se nadšeným členem tlupy. Po dvou hodinách píšu majiteli smsku: Najeto 2,8 km. Nafoceno 150 obrázků plus nepočítaně zážitků. Protože je to kamarád tak odepsal: Užij si to. Máš plnou nádrž.

Těch kilometrů přes den přece jen přibylo. Během nich i potkání s prvkem množiny, do které jsem shodou okolností v tu chvíli patřil. Pozdravení zafungovalo stejně jako na motorce nebo v lodi. Bylo to o radosti. Někam jsem patřil.
Zajímavé je, jak některé prvky pronikají do mnoha, mnohdy svými charaktery velmi odlišných množin. Takové průniky dávají vzniknout situacím, kdy teplé lidské slovo na téma výkonu vytuněného motoru se lehce mění ve vytočení na maximum samotného majitele biku.
Patřit do jiné politické partaje – množiny, bývala pro vznik takové situace tutovka.

Největší partaj světa, společenstvo křesťanů, se nejspíš Bohužel, možná nejvíce soudržností svých prvků blíží svým charakterem necivilizované tlupě.

Všechny podmnožiny uznávají jednoho Pána. Tím to většinou končí. V ostatních otázkách, pravidlech a svých zákonech, kterými Slovo svého Pána interpretují se vzájemně vytáčí lépe, než vymazlený dvoutakt na jedničku při plném plynu. Vždyť papežské mečíky křižáků uťaly něco hlavinek a proklály něco srdíček jiných křesťanů. Vše ve jménu lásky ke Kristu.
Bratr bratru vlkem. I dnes narazíte na vesnici o pár stovkách obyvatel, kde jsou dva kostely. Katolický a evangelický. Prvky Kristovy množiny si vzájemně nemohou přijít na jméno a než to jen zdánlivě vtipný návštěvník malebné podhorské vísky pochopí, může se jemu klidně stát, že dostane přes hubu. Jistě s láskou a z lásky.

Narodili jsme se jak nás PánBůh stvořil a vzato absolutně, stejně tak i ze Světa odejdeme. Okřídlená věta „Do hrobu si to nevezmu“ v tomhle absolutním úhlu pohledu jednoduše platí.

Někteří osvícenější exaktní vědou odkojení porodníci říkají, že podle očí novorozence poznají, jak „stará“ duše přišla na svět. Že jsou oči považovány za okna do duše se šušká už pár tisíc let.
Připusťme, že Bůh existuje. A měl syna Krista. Stejně připusťme, že existuje duše o jejíž spásu jde prvkům v největší množině světa na prvním místě.
Připusťme všechno : -).
Připusťme, že být najednou prvkem všech množin co pomíjivý svět nabízí, nás neochrání před sebou samými. Před tím, co máme v sobě. Co si také jediné odneseme, až nám prvek z množiny úředníků vystaví úmrtní list.

Paradoxně je to NĚCO uvnitř nás, také to jediné o co se můžeme v životě opřít. Co nás ochrání. Co nás také provede životem. Kdo je kdo a kam patří se nepozná podle počtu legitimací, platebních karet, nebo sebezajímavějších samolepek na zadku. Vozu dotyčného. Podle jeho slov už vůbec ne. Zvláště dnes.

Věty nacpané slovem láska ve spojení s potřebou někoho méně osvíceného-čistého „předělat“, jsou pro mě pokaždé velkým varováním. Bývá a je to dobrý byznys.

S kým máte tu čest poznáte jen a pouze v jeho očích. Ty nelžou.
Přeji vám ty nejčistší okna a zrcadla co snesete. Vaše šance, že si ze života přece jen něco odnesete tím hodně roste. A ještě vás ten život bude bavit.
Najdete smysl vší té jinak zřejmé marnosti : -).

PS: Mám i kamarádku. Ta mi nepůjčuje hračky. Za to obohatila můj svět větou, že otázka víry je pro ni intimnější věc, než s kým teď právě spí. Doslova tak to řekla. Cítím to stejně. Víra je Důvěra. Víra je Vztah mezi dvěma entitami.
V mém vidění světa Bytostmi Krista a Člověka.