„Alespoň rozumíte ženám!“

Mám za sebou celodenní pouť strávenou hledáním své ženské poloviny a snahou o její pochopení.

Dal bych si pivo. Před sebou vidím továrnu McDonaldu a vedle obchodně zábavné megacentrum. Z vesmírné nabídky volím centrum.

Pravděpodobnost nalezení živé pípy je větší. Tu nakonec najdu, ale ještě předtím mě vtáhne krámek s tibetským zbožím. Vejdu, pozdravím slečnu za pultem a začnu si prohlížet vystavené předměty. Moc nechápu, co tu dělám. Prodavačka se mě ptá, jestli mi může pomoci. Odpovídám, že těžko, protože nevím, co chci a proč jsem k ní vešel.

Uvědomuji si nelogičnost svého počínání a tak říkám: „Divný, co?“. „Ani ne“, říká ona.

Následuje dalších pár vteřin mého civění do vitrín naplněných nepřebernou etnickou všehochutí. Otáčím se ke slečně a pokusím se situaci vylepšit rádoby žertovným: „Třeba jsem přišel za vámi“ . „To určitě ne“ dostane se mi promptní odpovědi..

Snažím se vyburcovat rozum k nějaké aktivitě a přesvědčuji se, že má přítomnost tady má konkrétní a tedy pojmenovatelný důvod. Napadlo mě, že právě včera jsem dostal kamínek z nejspíš podobného krámku někde na Moravě a tak mám (asi) na oplátku taky nějaký pořídit. Leč pár kováků v kapse velké možnosti v tomto ohledu nenabízí a jen jsem se utvrdil, že kupovat nic nebudu. Tohle není ten důvod. Žena za pultíkem něco z mého urputného myšlení chytí a tak se ptá, jestli třeba nesháním nějaký dárek.

Znova se k ní otáčím a již značně rezignovaně opakuji, že opravdu nevím, proč jsem do krámku vešel. Snad proto, že se mi ty věci líbí.

Ještě než se stihnu otočit zpět k vitrínám slyším s velmi zvláštním zabarvením hlasu onu slečnu říkat:

„Alespoň rozumíte ženám“.

Možná to celodenní hledání nebylo úplně marné :o).